Chci kytaru! - Okénko Jiřího Vaňka
Ne snad, že bych jich měl doma málo. Když nebudeme detailisti a jako kytaru započítáme i všelijaiý bendža a balalajky, sdílím aktuálně domácnost s celkem deseti kytarama, což by se mohlo zdát, že stačí. Ale zdát by se to mohlo maximálně člověku, co nemá doma kytaru žádnou, případně maximálně jednu.
Protože jakmile si pořídíte druhou, velmi brzy pochopíte, že by se hodila i třetí, pátá, desátá. Kytary maj, na rozdíl třeba od ženskejch, tu vzácnou vlastnost, že na sebe vzájemně nežárlej. Můžete se mazlit s jednou a ty ostatní se na vás v klidu koukaj, nedržkujou, v klidu čekaj, až na ně přijde řada. A počkaj klidně leta, mandolínu jsem odložil do kouta před pěti lety a když jsem ji nedávno zase vzal do ruky, stačilo vyměnit struny a už jsem zas drhnul Losing My Religion na celej barák.
Ten hlavní důvod, proč ale potřebuju novou kytaru, se pojí s minulou nedělí, kdy jsem zašel, jak tak občas chodívám, do svýho oblíbenýho baru dole. Možná spíš než bar bych tomu měl říkat obejvák, protože tak nějak to místo v podstatě používám, je sice z ložnice o pár desítek metrů dál než můj skutečnej obejvák, ale na rozdíl od něj je tam televize a točený pivo a vždycky aspoň jeden kamarád.
No, a v tomhle báru seděl týpek s kytarou a drnkal na ní, nedrnkal teda moc dobře, v podstatě neznal žádnou písničku nazpaměť, takže vždycky ambiciózně nasadil k první sloce, do refrénu se přidalo pár okolosedících a na začátku druhý sloky celej song chcípnul na úbytě. Když už to trvalo asi hodinu a týpek si zrovna dával pauzu, stavil jsem se u něj, jestli by mi kajtru na chvíli nepůjčil, což jsem považoval jen za zdvořilostní otázku, jenže on se na mě podíval jak na vraha a oznámil mi, že kejtra a holka se nepučujou.
Ty vole, hanba mě fackovala za něj, tuhle debilní hlášku jsem slyšel naposledy před dvaceti lety a už tehdy mi z ní bylo trapně, ty dacane, jestli se něco půjčuje, tak jsou to právě kytary, já sám mám doma dvě cizí a dvě moje jsou u jinejch dobrejch lidí, dělat zagorku se svym sladkym dřevem je na úrovni nepodání chladivý vody poutníkovi, co přišel přes půl Sahary.
Takže chci kytaru. Stačí něco levnýho, protože je asi jasný, co s ní udělám. Nechám si ji v tom svym obejváku a až mi tam zas bude ějakej vořežprut vykládat něco o půjčování kytar, vezmu ho tou svojí přes hlavu a v klidu si pak zahraju na tu jeho.
